4. února 2021

​

Jak jsem zkusil něco nového

 

Někdy před dvaceti lety (bože, jak to utíká!) jsem se na základní škole poprvé setkal s Fimfárem Jana Wericha. Pravděpodobně to bylo dokonce první nebo nějaké jiné časné vydání, protože to už byl pořádný salát ze zažloutlého papíru. V knížce byla kopa povídek a černo-bílé ilustrace od nějakého Jiřího Trnky. Myslím, že se mi tehdy zase až tak nelíbily, ale utkvěly mi v paměti.

​

Asi tak před rokem (to snad ne!) jsme byli na výstavě díla Jiřího Trnky v Kutné Hoře. Konala se v prostorách GASKu a byla překrásná. V různobarevně vymalovaných pokojích se skvěly loutky, olejomalby a ilustrace autora, který zemřel právě padesát let předtím. K vidění byly i mně známé obrázky z Fimfára, zajímavé svou technikou: ony totiž na první pohled mohou působit jako dřevořezy, ale ve skutečnosti jsou to kresby tuší, do kterých byly posléze vyškrabány stovky tenoučkých linek. I řekl jsem si, hrome, to je zajímavé, to bych snad taky mohl někdy zkusit. Ale jak se to přesně dělá?

 

Uběhly další měsíce a o nic v tomto stylu jsem se nepokusil; nějak nebyl čas a chuť pustit se do nejistého experimentu. Neměl jsem vhodný papír, bylo mi jasné, že karton na vodové barvy bych nějakým rýpáním akorát zničil. Ale staly se dvě věci: kamarádka Zuzka poznamenala, že na té technice nic není a divila se, že jsem se s ní na základce nesetkal; to se prý jenom něco nakreslí tuší, šťourá se do toho jehlou a hotovo, žádná věda. No prosím. Druhým impulzem se stal náhodný nález obálky s loňskými novoročenkami na křídovém papíře. Tuš jsem měl, takže jsem se na to mohl vrhnout.

 

V této chvíli mám dokončené dvě kres… ryt… věci. Oba kusy jsou experimentální a je znát, že techniku ještě nemám úplně v ruce, výsledek je ale slibný a namlsal mě k dalším pokusům. Tak uvidíme.